Viděl jsem stovky válečných filmů, dokumentů a přečetl jsem i podobný počet knížek, věnovaných právě chlapům v zeleném. Proto jsem byl potěšen, že si své video-knižní znalosti můžu ověřit v terénu. „Jedete," oznámil mi do telefonu zástupce ředitele Krajského vojenského velitelství, podplukovník Karol Paál. Na 26 hodin jsem se tam měl stát jedním z nich, členem Aktivních záloh.

Můj první kontakt s vojáky však nebyl vůbec šťastný. Během couvání jsem si to namířil do hluboké odtokové jámy. Jednička ani zpátečka mi nepomohla. Mého bezradného pohledu si však všimla trojice v zeleném. „Dej tam jedničku a pomalu polehoučku to rozjeď." Cynicky jsem se zasmál, protože jsem si svůj první rozkaz představoval jinak. A jako kdyby bylo auto z polystyrenu, tak ho nadzvedli a já mohl začít plnit zajímavější rozkazy.

Pak přišel konečně pořádný rozkaz od praporčice Jany Thossové. „Pojď, budeš házet granátem," řekla mi. Nešlo mi to ani na základní škole, a nešlo mi to ani na Doupově. „Trošku cviku a šlo by to," chlácholila mě.

To už jsem byl zase v pohybu a šel na střelnici, kde jsem vyfasoval jeden zásobník s třiceti ostrými do legendárního samopalu vzor 58. Nasadil nezbytné pecky do uší a šel jsem na to. „Máš to nastavený na 300 metrů. Takže na cíle v tom prvním valu miř na spodek," radil mi jeden ze záložáků. Když se postavily první terče, nebyl problém je vidět a poslat za nimi dávku, horší bylo objevit kulometná hnízda. „Na civila docela slušný," suše konstatoval můj pozorovatel.

Mé další kroky tentokrát vedly k mužstvu. Než jsem se stačil představit, napochodovali na střelnici záložáci z Plzeňského kraje. Proto nemohlo následovat nic jiného, než moje otázka, jestli existuje mezi nimi rivalita. „Dokud budeme lepší, budeme se s nima pořád bavit," dostalo se mi skoro sborové odpovědi od karlovarských záložníků.

Jídelníček

Snídaně: Dvě klobásy s hořčicí, rohlíky a čaj

Oběd: Nudlová polévka, vepřový řízek s bramborem, čaj

Večeře: vepřová konzerva, chleba, jablko a čaj

Cvičení na Doupově

Dalším bodem na pořadu dne bylo moje první jídlo v maskáčích. Čekal jsem všechno, jen ne kuřecí polévku a vepřový řízek. Tady mi přišla rada od mého kamaráda od výsadkářů k duhu. Jeho slova „Vem si jenom lžíci a spacák. Víc potřebovat nebudeš," to mi přineslo první pochvalu. Sice za lžíci, ale stejně. Byla to pochvala.

Mezitím už jsem se začínal vyptávat, co vlastně vede chlapy k tomu, aby ve svém volnu dřeli na vojně. „My jsme tady taková pancéřová rodina. Jsme tu tři bráchové a všichni tak tady spolu trávíme čas," řekl spokojeně najedený a odpočívající voják. Další však poskytl jiný důvod, proč jezdí dobrovolně několikrát ročně na týdenní cvičení. „Je to prostý, aspoň na pár dní si tady můžu odpočinout od manželky," smál se a požadoval na mně absolutní anonymitu. Že týdenní cvičení není jen prázdninová rekreace, dosvědčovalo i mnoho spících zelených mužů, kteří doháněli spánkové manko.

Než jsem se stačil zorientovat, byl jsem přidělen k třetímu družstvu a mašíroval jsem k tatře. Cestou jsem dostal přilbu, s tím, že pochopím, kdy si ji mám nasadit.

Nastoupit byl pro mě ze začátku problém. Ten však vyřešila svalnatá ruka, která mi pomohla na korbu. „Chlapi, píši článek o tom, že i jako klasickej českej pepík zvládnu s vámi jeden den," řekl jsem jim a začal jsem na nich pozorovat stoupající nervozitu. Tu jsem se snažil okamžitě vymístit slovy „Nebojte se, v pohodě to ujdu," čekal jsem všechno, jen ne odpověď„To budeš asi jedinej."

Dvakrát se krátce zatroubilo a vyjelo se na cestu. Jet na tatře byl sám o sobě zážitek. Pokud navíc trefila díru, kterých nebylo zrovna málo, lítalo všechno a všichni na korbě. V tu chvíli jsem nasadil vyfasovanou přilbu. Z mého vychutnávání krásy Doupova mě však vytrhl rozkaz sesedat.

Vojáci okamžitě seskočili a zaujali kruhovou obranu. To už velitel družstva dostával rozkazy. „V lokalitě byla zaznamenána aktivita nepřítele. Úkolem je projít prostor, vyhledat nepřítele a pokud to půjde, tak i zneškodnit."

Cvičení na Doupově

Ani jsem se nestihl zorientovat, kde jsme a tatra už byla v nedohlednu. Velitel družstva hledal v mapě, kudy se vydáme.

Když už jsme se vydávali na cestu, procházela kolem nás malá holčička s tatínkem. A okamžitě, jak nás spatřila, dala se do hysterického pláče. „Vy byste měli chodit místo čertů," prohodím.

Na cestu jsme se vydali v šachovnicové formaci. Sem tam řekl radista do rádia několik nesrozumitelných hesel s tím, že se mu dostalo pro mě dalších nepochopitelných heslovitých odpovědí. Po několikátém kilometru jsem si vzpomněl na scénu z filmu Forrest Gump, kde Tom Hanks o svém nasazení ve válce ve Vietnamu řekl: „Měl jsem to tam rád, bylo pořád kam chodit na procházky." A v duchu si neustále říkal pravá levá pravá.Časem nastoupil autopilot, který šel za mě a já ho vyživoval třtinovým cukrem.

Během krátké zastávky ve vesničce s příhodným jménem Vojnín jsem se pomocí své GPS snažil zjistit, kde to aspoň přibližně jsem. Místo odpovědi se mi dostala zakrytá mapa s obrázky tanků a nápisem Vojenský prostor.

Každá cesta musí někde skončit. a tak jsme došli do tábora. Tam jsem okamžitě zhltl vepřovou konzervu. Tu mi však musel otevřít vojín Tony svým obřím nožem.

Místo odpočinku však přišel další rozkaz. A tak jsem opět seděl na tatře a jel na střelnici. Zde si vojáci prohlédli prostor, kde se bude zítra střílet, a už jsme zase šlapali zpět do tábora.

Každou chvilku jsem slyšel, že jsem měl přijet o víkendu, kdy teploty spadly k nule a za neustálého pršení a sněžení chlapi dřeli z posledního. Než jsem se uložil k spánku, sedl jsem si s čajem ke svému družstvu. Historka střídala historku. Jelikož moje tělo klasického českého pepíka žádalo regeneraci, vydal jsem se do stanu. Ten sdílelo dalších dvacet chlapů. Ani to však nevydávalo takový rachot, jako nedaleká střelnice, kde probíhaly noční střelby.

Po dlouhé době mě vzbudil někdo v šest hodin, krom souseda, který takto každé ráno odchází do práce. Vstávat se nechtělo, ale hlad byl. Ten zahnaly až klobásy a čaj.

Poklidné ráno však netrvalo dlouho a přišel úkol k namaskování a připravení k odchodu na bojové střelby.

Cvičení na Doupově

Vojáci tak začali plnit roli sekačky na trávu a za chvíli se mi začínali na louce ztrácet. Začal jsem přemýšlet, co budu dělat. „Už teď jsem měl problém je poznat bez přileb na sobě. Nyní k tomu přibyly ještě černé tváře, ze kterých svítilo jen oční bělmo. Někteří místo barviček použili všechno, co bylo po ruce. Od popela z ohně až po hlínu. Než jsem se stihl zeptat, viděli můj výraz a okamžitě pochopili. „Ty barvičky dolů jen tak nedostaneš. Až na desátníka, který od ženy nafasoval odlakovač," smáli se.

Třetí družstvo odcházelo jako poslední, proto se dalo do úklidu tábora. „Já nejsem ženista, zavolejte ženisty. Já to dělat nebudu," odpověděl jeden z vojáků. Tomu se však dostalo odzbrojující odpovědi. „Taky nejsem ženatej a taky makám, ty ženisto čekateli."

To už rádio zapraskalo a nás čekal rychlý přesun. Ač byla krajina opět jiná, bláto, potoky a husté křoví zůstalo. To už jsem s jednotkou stál u výdeje střeliva. Tam se zatím shromáždilo první družstvo. Když přišla řeč na hod granátem, prohodil perfektně zamaskovaný voják mým směrem: „Vždycky jsem měl z hodu granátu jedničku," zubil se a jeho bílé zuby prokukovaly přes nános barviček.

To už se třetí družstvo probíjelo vysokou trávou a zaujalo palebnou linii. Oba krajní vojáci nebyli vůbec vidět, kdyby mi je podplukovník neukázal, nevšiml bych si jich.

Terče trefili bezchybně a ještě jim zbyla munice. „Paráda, chlapi," prohodil velitel družstva a každého bratrsky poplácal po ramenou.

Opět jsem i já dostal do rukou padesát osmičku a mohl si párkrát zastřílet. S kolegou z německé armády jsem se však nemohl měřit. Jeho pozorovatel jen prohlásil: „One shot, one kill," (jeden výstřel, jeden mrtvý). Němec jen skromně pochválil českou zbraň a odebral se na dlouhou cestu domů. Já opět naskočil na tatru a vydal se na poslední cestu do kasáren.

Po seskočení z korby následovala nejmíň oblíbená činnost vojáků. Úklid materiálu z tatry. I s tímto si však poradili absolutně bez problému a vytvořili velkého hada, který ve svižném tempu plnil sklad.

Poslední jídlo a hurá do kasáren. Zde jsem ještě vyfotil poslední skupinovou fotku celé 161. pěší roty Aktivních záloh Karlovarského kraje. A potom se chlapi rozběhli do umýváren a mě čekala poslední krátká cesta ve vojenském prostoru Hradiště. Musím se přiznat, že se mi nechtělo z hranic Doupova domů, do civilu.

Aktivní záloha

Je součástí ozbrojených sil České republiky, které se zřizují na základě zákona o branné povinnosti a jejím zajišťování. Příslušníci zálohy se několik týdnů v roce věnují vojenskému výcviku a zbylý čas se věnují civilnímu zaměstnání. Mohou kombinovat dvě povolání, vojenské i civilní.