Česko se v pátek státním pohřbem a polední minutou ticha definitivně rozloučilo s jednou z nejvýraznějších osobností dvacátého století. Takovou pozornost, kterou Václavu Havlovi věnovali hlavně obyčejní lidé, málokdo čekal. Česká republika i Plzeň ho uctila zcela mimořádným způsobem. Kromě státního pohřbu, kterého se zúčastnila většina významných světových politiků, byl výjimečný i třídenní státní smutek, kondolenční knihy nebo i pondělní deníky bez inzerce zahalené v černé barvě. Plzeňské biskupství uspořádalo zádušní mši v chrámu sv. Bartoloměje, při níž se v kostele tísnila asi tisícovka Plzeňanů.

V těchto dnech se připomíná zejména Havlova velikost a úspěchy na poli divadelním, disidentském a hlavně politickém.
Někteří Plzeňané se s ním mohli setkat osobně, Deník přináší jejich pohledy na Václava Havla, obyčejného člověka z masa a kostí.

Královna a sklenice piva

Pověstná byla Havlova neformálnost v prezidentské funkci, především na začátku devadesátých let minulého století. Ta byla pochopitelně pro většinu lidí velmi sympatická, někoho mohla ale dovádět až k šílenství. Bývalý plzeňský primátor Zdeněk Prosek vzpomíná na událost z pražského Rudolfina. „Šlo o setkání s britskou královnou, kde je všechno svázané přesnými pravidly. Václav Havel ale přísného protokolu nedbal, procházel se sklenicí piva a zdravil se se svými kamarády. Královna vlála za ním,“ připomíná Prosek jeden z osobních zážitků. A hned ještě dodává jeden úsměvný zážitek ze společného oběda v plzeňské restauraci U Salzmannů. „Prezident dlouho zpovídal číšníka, co mají dietního. Ten mu vyjmenoval dlouhý seznam takových jídel a Václav Havel si nakonec objednal smažená játra s hranolkami a tatarkou, k tomu si dal ještě sklenici piva,“ popisuje s úsměvem.

Unavený, s velkou vůlí

Bývalý plzeňský primátor Pavel Rödl předával Václavu Havlovi Cenu 1. června v roce 2009. Havel se tehdy v Plzni moc nezdržel, nedošlo na společný oběd ani na koncert jeho oblíbené kapely The Plastic People of the Universe.

„Chtěli jsme ho pro něj uspořádat v Měšťanské besedě, ale z časových důvodů pana prezidenta to nebylo možné,” vzpomíná tehdejší náměstkyně primátora Marcela Krejsová. S Havlem se setkala ještě předtím na plzeňském festivalu Divadlo.
„Povídali jsme si. Seděl na židli, už tehdy na tom nebyl zdravotně nejlépe a já jsem u něj tak poklekávala. On maličký, já vysoká, tak abychom si rozuměli,” vzpomíná Krejsová.

Stejně jako všichni zdůrazňuje, že ač působil velmi křehce, jeho vnitřní síla a charisma byly obrovské.
„Fyzicky to už nebyl ten Václav Havel, na kterého jsme byli zvyklí. Měl problémy vyjít schody, byl unavený. Ale měl velikou vůli,” poznamenal Rödl.

Nervozita i dětinská radost

S láskou na něj vzpomínají lidé z divadelního světa. „Pochopitelně jsme ho vnímali jako člověka blízkého divadelnímu prostředí,“ zmiňuje plzeňský herec Antonín Procházka mladší, který Václava Havla znal osobně.
Velmi dobře se s dramatikem znal také Jan Burian, ředitel plzeňského Divadla J. K. Tyla.
„Režíroval jsem tři jeho hry. Dvě ještě na Vinohradech, poslední, Odcházení, v plzeňském divadle. Ty tři úseky dělilo spoustu let. Co však zůstalo, byly reakce Václava Havla. Před premiérou byl pokaždé hrozně nervózní, jakoby u divadla začínal. A po odehrání prvního představení pak z něho vyzařovala až dětinská radost z toho, že se to povedlo,“ připojuje Burian kamínek do mozaiky.

Dana Veselá, Evžen Zavadil