Za tu dobu se dostala až na pozici vrchní sestry dětského oddělení a má na starosti stovku sester. Když Českou republiku zasáhla pandemie koronaviru, neváhala a vedle svých povinností začala organizovat také speciální tým záchranné služby. Dostala se tak do kontaktu s prvním nakaženým v kraji. Za své zásluhy teď reprezentuje Karlovarský kraj v soutěži Sestra roku.

Kdo vás nominoval?

Naše paní ředitelka s hlavní sestrou. Zavolaly mi, jestli s tím souhlasím a říkaly, že si mě váží. Já jsem s tím ale nejprve nesouhlasila.

Proč?

Byla jsem přesvědčená, že v naší nemocnici jsou lepší adepti. Já sama jsem už v listopadu nominovala přes internet svoji kolegyni. Zasloužila by si to, ale naše vedení se rozhodlo pro mě. Když se informace objevila na internetu, hodně mi psali kolegové a přátelé. Posílali především různé povzbudivé zprávy.

Bavili jste se o tom, proč vedení vybralo právě vás?

Tuším, že by to mohlo mít souvislost s pandemií koronaviru. Hned v březnu, kdy se nákaza začala šířit, jsem kolegům ze záchranné služby Karlovarského kraje nabídla pomoc. Tehdy zřizovali výjezdovou sanitu na odběry covid-19 a já jsem tým vedla. Skládal se z 25 sestřiček, kterým jsem psala služby. Sama jsem pak absolvovala první výjezdy do terénu.

To určitě chtělo odvahu…

Nebezpečné to podle mě nebylo, chránili jsme se ochrannými pomůckami. Dostala jsem se ale například do styku s prvním pozitivním pacientem na covid-19 v Karlovarském kraji. Věděla jsem, že pokud budu správně používat ochranné prostředky, tak je to bezpečné. Strach jsem tedy neměla, to spíše má rodina a kolegové, kteří s tím nejprve nesouhlasili.

Jak vás napadlo vést takový tým?

Mám zkušenosti s výjezdy záchranné služby. Ještě předtím, než jsem se stala vrchní sestrou na dětském oddělení, téměř 19 let jsem pracovala na novorozenecké JIP, kde jsou předčasně narozené děti. Právě pro ty jsem jezdila společně se záchrannou službou Karlovarského kraje. Takže se sanitou jsem zkušenosti měla.

Stíhala jste plnit své povinnosti vrchní sestry?

Některé dny jsem se vracela domů opravdu pozdě. Práci na dětském oddělení jsem musela dohánět prakticky kdykoliv to šlo. Většinou to bylo druhý den ještě před pátou hodinou ráno. Bylo to časově náročné, ale v červenci jsem od té doby měla první větší dovolenou a pořádně jsem si to na ní vynahradila. S manželem nás spojuje vášeň pro potápění. Tentokrát to bylo například s dvoumetrovými tuňáky.

Pro člověka, který se nepohybuje ve zdravotnickém prostředí, nemusí být soutěž Sestra roku známá. Vy ji určitě sledujete.

V našem prostředí je určitě známá, i když dopodrobna jsem ji v minulosti nesledovala. Teď to probíhalo tak, že jsme dva dny byly v Praze na soustředění i s ostatními nominovanými. Tam jsme se fotily a natáčely medailonky, které jsou dostupné na internetových stránkách soutěže. Lidé nám podle nich dávají hlasy.

Zapojila jste se sama do hlasování?

Ano. V Praze jsem se seznámila s jednou sestřičkou z Ostravy. Pracuje v Alzheimer centru a její příběh mě vážně oslovil. V centru měli letos několik nakažených a ona práci hodně obětovala na úkor vlastních dětí. Zažívala jsem něco podobného, sama mám doma malé děti, takže asi i proto ji rozumím.

Znamená nominace něco pro Karlovarskou nemocnici? Je to třeba znamení toho, že zázemí pro pediatrii je tu nejideálnější?

Dalo by se to tak říct. Myslím, že karlovarská nemocnice to zázemí má opravdu nejlepší. Už jsem zmiňovala také novorozeneckou JIP, která je u nás jediná v kraji, takže máme v tomhle asi navrch. A to i v porovnání s ostatními nemocnicemi, kde jsem třeba pracovala.

Pamatujete si své začátky?

Dělám to vlastně od doby, co jsem odmaturovala. To bylo na Střední zdravotnické škole v Karlových Varech před nějakými dvaceti lety. Pak jsem dva roky pracovala na dětském oddělení v ostrovské nemocnici. Nakonec přišla nabídka zpět do Karlových Varů, novorozenecká JIP a teprve poměrně nedávno pozice vrchní sestry.

Kdy jste se pro zdravotnictví rozhodla?

Když mi bylo šest. Hrála jsem si s plyšáky na sestřičku a píchala jim injekce a lepila náplasti. V tu dobu už jsem měla jasno, že to je práce pro mě, i když rodiče vůbec nebyli ze stejného prostředí a nijak mě k tomu nevedli.

V čem vás práce motivuje?

Práce na dětském oddělení je opravdu hezká. Pomoc dětem má vždy smysl. Hlavně jim září oči a je to úplně jiný zážitek. Musíte mít ale odstup, protože ne všem se vždy zavděčíte. Nejsem ale člověk, co by si to tolik bral, i když na některé zážitky vzpomínám ještě dlouho potom.

Například?

Spíš jsou to ty negativní příběhy. Přijde mi, jako by to bylo včera, ale ve skutečnosti je to už mnoho let. Jednou nedopadl dobře porod malé holčičky. Už když jsme ji dovezli k nám na oddělení, tak jsme počítali s nejhorším scénářem. Nakonec jsme ji opravdu museli od přístrojů odpojit a z nějakého důvodu se k tomu často vracím.

Naštěstí ne vždy to dopadne takhle. Jste v kontaktu například s dětmi, kterým jste život zachránila?

Máme s nimi vztah. Ty děti vídáme do dvou až tří let na pravidelných kontrolách. V kontaktu jsme i s rodiči. Právě pro ten pocit, že jsme udělali maximum a zachránili život, mám tu práci ráda.

Vraťme se k soutěži. Co se teď bude dít?

Vyhlášení by mělo být 30. září v Náchodě. Přijede všech dvanáct finalistek a proběhne ceremoniál. Odměnu ještě nevíme, má to být překvapení. Za vítězství budu samozřejmě ráda, moc s ním ale nepočítám. Stejně jako jsem nepočítala s nominací.