To, co známe ze zpráv a válečných filmů, to za pár týdnů naživo okusí jeden z Karlovaráků. Řeč je o jeho nasazení při vojenské misi v Afganistanu.

Jaké jsou jeho pocity, a co mu dalo v přípravě nejvíce zabrat? Na to se zeptal Deník českého vojáka, jehož identitu zná, ale nesmí kvůli bezpečnosti jméno ani fotografii zveřejnit .

Jak dlouho už víte, že pojedete na misi?

Vím to od listopadu. Už předtím jsme věděli, že by náš útvar měl jet, ale nevěděli jsme kdo. Mě pak vybrali podle dobrých výsledků.

A jaké byly vaše první pocity, když jste se to dozvěděl?

Úplně prvně mě zasáhla radost. Opravdu byl jsem moc rád, že se někam podívám. Časem jsem postupně čekal, že se to zruší. Když však minulý týden přišly výsledky z posledních testů a já měl definitivní jistotu, že opravdu pojedu, začal jsem se trošku bát.

Co na to říkala rodina? Pustí vás?

Doma to bylo podobné. Nejprve se to moc neřešilo, neboť do odletu zbývalo přes půl roku. Jak se to ale blíží, mají čím dál tím více otázek.

Jak vypadá příprava na nasazení?

Bylo to úplně něco jiného, než jsem zatím zažil. Na začátku nás učí zelenou taktiku. To je, když si sami najdeme vhodnou pozici k přepadu, schováme se tak, aby nás nikdo neviděl, a čekáme na nepřítele. Strategie, kterou budeme dělat v Afganistanu, je přesně opačná.

Vaše příprava probíhala v zimním počasí, vy ale jedete do oblasti, kde je počasí jiné…

Na počasí se nedá připravit. Sice jsme cvičili v minus pěti a tam bude plus třicet, ale to bude maličkost. Více potřebujeme dril, abychom věděli, že se na sebe můžeme vždycky a všude stoprocentně spolehnout.

A co nějaká veselá historka z výcviku?

Těch je hodně a ještě víc, které nemůžu prezentovat. Tak například nedávno, když jsme hlídali lesní cestu, jsme zadrželi myslivce. Byl pěkně paf, když se procházel v klídku v lese, a najednou jsme na něj vyskákali. Když jsme použili filmovou hlášku:

„Rozkaz zněl jasně, hlídat cestu." Tak jsme ho zkontrolovali, jestli to není léčka, a omluvili se mu. On nám odpověděl, že tohle mu v hospodě neuvěří a odešel.

Co nového oproti vaší práci jste se museli naučit zvládat?

Hodně jsme se museli učit taktiku v autech. Jízda v konvoji, krytí různých střeleckých sektorů a hlavně hledání IED, což jsou improvizovaná výbušná zařízení, která mají na svědomí mnoho životů koaličních vojáků.

Chystali jste se nějak zvlášť i na jinou mentalitu Afgánců?

Tomuto tématu jsme se věnovali dlouho. Učili jsme se místní zvyky, jako třeba nepodávat levou ruku, při komunikaci s nimi sundat rukavice a sluneční brýle. Jsou to drobnosti, ale velice důležité.

Jak berou Afgánci české vojáky?

Berou nás jinak, než třeba Američany. Ti jsou tam déle a dělali černou práci. Čechy mají naopak zafixované jako ty, co jim pomáhají. Neplatí to však vždy.

Který trénink vám dal nejvíce zabrat?

Tak se to říct nedá, ale nejvíce mě zaujal CLS kurz. Což je záchranářský kurz. Hodně nás učili pracovat se škrtidly (turnikety), na který je téměř vždy čas.

Tím tam zabráníme vykrvácení. Turnikety nosíme normálně na maskáčích a v případě zranění já nebo můj kolega jen utáhneme. Je to jednoduché, ale zachraňuje to mnoho životů.

Možná je to poslední mise v Afganistanu, na jak dlouho tam letíte?

To je právě to. Nejprve jsme měli letět na klasických šest měsíců, pokud to ale opravdu bude poslední mise armády v Afganistanu, může se nám to o dva měsíce protáhnout.

Setkal jste se někdy s urážkami či oslovením žoldák?

Tak to asi každý z vojáků. My to ale neřešíme. To je práce politiků, my dostaneme rozkaz a jedeme. To je naše práce.

Co vám bude nejvíce chybět?

Ty typické české věci. Jídlo, pivo a i kamarádi. Asi všechno, ale to bylo jasné dopředu.

Nezbývá nic jiného, než se s tím poprat. Horší by to asi bylo, kdybych měl manželku. To klukům od nás moc nezávidím.