Podle ornitologů se naši tažní čápi objevují na hnízdech okolo poloviny března, první přilétá zpravidla samec. Hnízda jsou na střechách budov, nefunkčních komínech, sloupech elektrického vedení, hnízdních podložkách, leckde i na vodojemu, posedu či stohu slámy. Zpravidla platí, že čáp dává přednost vyvýšeným místům, tak aby mohl při odletu z hnízda seskočit a roztažením křídel se snadno dostal do vzduchu. Nerad však obsazuje vysoká místa na holých větrných vrcholech či kopcích. Vyhledává vyvýšené body v údolí obklopeném otevřenou krajinou. Na hnízdě se oba partneři zdraví hlasitým klapáním zobáku s typickým záklonem hlavy.

Živí se hlavně drobnými savci, hraboši, krtky, hmyzem, žábami a žížalami, méně požírá také plazy, plže, ryby, ptačí vejce i mláďata a mršiny. V Africe často sleduje hejna sarančat. Kořist vyhlíží za pomalé, rozvážné chůze, na hlodavce někdy nehybně čeká u nor podobně jako volavky.

Ranní sníh v Šindelové na Kraslicku.
Aprílové počasí přineslo sníh. A nebylo to naposledy

Čáp je hlavní symbol Alsaska. Je součástí mnoha legend vyprávěných dětem. Od roku 1970 čáp zmizel, ale dnes se zase navrací. Tento region symbolizuje právě čáp již od 10. století a dnes jej mají ve znaku některé alsaské instituce nebo sportovní kluby.

Zřejmě nejznámější evropskou pověrou spojenou s čápem je ta, že nosí děti. Původ má v germánské mytologii, kde byl čáp považován za posla bohyně Holdy, na jejíž pokyn lovil duše nenarozených z vody a vkládal je do těla matky. V lidové tradici je dobře znám též jako posel jara, o čemž svědčí i česká pranostika. „Na svatého Řehoře (12. 3.) čáp letí za moře, žába hubu otevře, líný sedlák, který neoře“. Čáp bílý je národním ptákem Litvy, Polska a Běloruska a objevuje se ve znaku Haagu a řady jiných evropských měst.