Pokud by se Karlovaračka Karolína Gabanyiová mohla nyní vrátit z Austrálie, kde už 11 let žije, zpět do České republiky, pak by její kroky vedly na Staroměstské náměstí a u jednoho z 25 tisíc bílých křížů by se objevilo další jméno. Roman, milovaný tatínek a dědeček, který náhle a zbytečně zemřel na covid. Karolína by u kříže určitě zapálila svíčku a s pláčem a smutkem vzpomínala na tatínka, s nímž se nemohla rozloučit, pohladit jeho ruku a poslední chvíle prožít s ním. Zemřel sám, opuštěn v nemocničním pokoji po podání sedativ. Invazivní léčbu, která by mu s nemocí pomohla dále bojovat, už nedostal.

„Žaluji tě, vládo České republiky, za nezvládnutí této epidemie, za chaotická a populistická rozhodování a za celkovou neschopnost, která zavinila předčasně zmařený život mého tatínka, který se nedočkal včasného očkování, a žaluji tě i za další podobně nešťastné občany. Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. A na každého jednou dojde. Věřím, že zamele i pozemská spravedlnost,“ píše Karolína v otevřeném dopise vládním činitelům.

Zoufalá rodina, nešťastný syn i dcera

Pro rodinu i děti byla smrt otce jako blesk z čistého nebe. Když Karolína psala tento dopis české vládě, žila ještě naděje, že její otec Roman covid překoná. Pak přišla ta nejhorší zpráva, s níž se rodina dosud nevyrovnala.

Krutá slova lékařů

„Tatínek byl hospitalizovaný v sobotu, během níž, a ještě i v neděli a v pondělí, se snažil s námi být v telefonním kontaktu, a dokonce se snažil vtipkovat. Přes veškerou snahu členů rodiny být s ním v jediném možném spojení v nemocničním pokoji zmizela nabíječka na telefon. Časem se vybil, a i přes využití pomoci prostředníka v nemocnici se už spojení nepodařilo, snad jen vinou chybějící techniky, navázat. A co hůř, mimo vůli nás všech, bez našeho vědomí a k našemu zoufalství bylo v nemocnici úterního večera po domluvě s intenzivistou rozhodnuto, že už tatínkovi nebude poskytnuta další invazivní léčba, a byla mu podána sedativa. To jsme se dozvěděli až následující den při přejímání osobních věcí v nemocnici a z lékařské zprávy. Tatínek se už neprobudil, lékaři mu nedali šanci svůj boj případně vybojovat,“ popisuje dcera.

Pozůstalost v pytli válejícím se na zemi

Na chodbě za dveřmi plicního oddělení pak ležel igelitový pytel s tak zvanou pozůstalostí. Z cedule na dveřích se dočetli, že je povolena výjimka návštěvy blízkých u pacientů v terminálním stadiu. „Ale nikomu z členů rodiny to nikdo neoznámil. A tak jsme mu ani nemohli stisknout ruku a říct mu, jak hodně ho máme rádi. Zemřel úplně sám,“ pláče Karolína.

Bezmoc a hrůza

Karolína, stejně jako její matka a bratr, nikdy nevěřili, že tato hrůza potká i je. „Cítíme se bezmocně, protože právě hospitalizace tatínka jsme se obávali nejvíce, protože z Karlovarska přicházely špatné zprávy. Jen málokterý z pacientů nakažených covidem se vrátil domů,“ uvádí Karolína. Rodina se proto snažila vše zvládnout v domácích podmínkách, ale po zhoršení dýchání otec nakonec v nemocnici skončil. „A my jsme za ním nemohli. I přesto, že byl zesláblý, napojený na rychloprůtokový kyslík, měl obrovskou vůli vše překonat a žít,“ míní Karolína. A právě z toho se rodina nemůže vzpamatovat a přijmout fakt, že lékaři mu další léčbu a pomoc odmítli.

Hrdost na rodnou zemi je ta tam

Karlína odešla do Austrálie v 18 letech kvůli studiu angličtiny. Její pobyt, původně plánovaný na osm měsíců, se protáhl na 11 let. Domů do Čech se vracela pravidelně každý rok na celý měsíc a zdůrazňuje, že vždy věděla, že je to její domov, kam se v budoucnu vrátí. „Můj tatínek, který za mnou jezdil do Austrálie, mi také pokaždé připomínal, že Česká republika je místo, kde jsem doma, kde jsem se narodila a prožila dětství, mládí a k níž se mi vážou krásné vzpomínky. Když naši sportovci dosáhli na mezinárodním poli úspěchů, slavila jsem to v daleké cizině přímo demonstrativně, abych všem ukázala, jak moc jsem pyšná na tu naši maličkou, ale krásnou zemi a na úspěšné krajany. Byla jsem dotčena, když lidé ve světě nevěděli, kde Česká republika je, anebo nemohli najít nic hezkého, co by o ní řekli,“ vysvětluje Karolína.

Teď ale na Česko zanevřela. „Je mi to velmi líto, ale musím konstatovat, že už mi došla jakákoliv slova chvály či pozitivního hodnocení mé rodné země s ohledem na dlouhodobě přetrvávající otřesnou epidemiologickou situaci a nesystémový přístup vlády v jejím řešení,“ smutně konstatuje Karolína.

Podle ní obstály Česká republika i Austrálie v první vlně nastejno. „V Austrálii to však udrželi. Vše se vrátilo do původních kolejí a do normálu. Ale co se to proboha stalo u nás? Tak proč konečně ´nahoře´nevezmou rozum do hrsti, nesjednotí se v oficiálních výstupech pro veřejnost, proč nepůsobí věrohodně, nejednají srozumitelně a v zájmu občanů.? Co je tak těžkého to ukočírovat, proč vláda nenaslouchá odborníkům?“ nechápe českou vládu Karolína.

Světová ostuda

Rozumní lidé by se konstruktivní vládě podřídili a její srozumitelné informace by přijali. „Rozumní lidé nechtějí ztrácet své nejbližší. Tak jak jste to, česká vládo, lidem vysvětlili? Vždyť nejsme zemí třetího světa, byť nyní sama bohužel pociťuji, že nás kvůli tomu chaosu a nezvládnutí epidemie ve světě tak vnímají. Je to nejen světová ostuda, ale především obrovské národní neštěstí,“ uzavírá Karolína.