Každý rok je to stejné. Když vypukne houbařská sezona, připravím košíček a vyrážím do lesa. A jako vždy přijdu s prázdnou. V té lepší variantě jsem nadšená z několika babek, které jsem našla. Ono je to těžké. Zatímco mí přátelé se chlubí hřiby, které pečlivě čistí, krájí je, suší a mazlí se s nimi, já , ubitá výletem do lesa a po tomto výkonu téměř slepá, závistivě civím. Protože jsem krátkozraká. Houby tudíž najdu jen tehdy, pokud se v lese plazím, nebo o ně zakopnu. Hystericky tak sbírám vše, co v lese roste a co vidím. Muchomůrky, satany a jiné životu nebezpečné houby. To jsem na vrcholu blaha v domnění, že budou k večeři houbové řízky, bramboračka nebo houbová omáčka. Ze svého úlovku pak stěží uplácám cosi podobné houbovce, a to tuto omáčku ještě musím kamuflovat sušenými hřiby, které mi zbyly od přátel z loňského roku. Na houby ale stále chodím ráda, i když výsledek je vždy ubohý. Spokojený je manžel. Protože se mi zatím stále nepodařilo jej svým sběrem hub otrávit. I když. Někdy mít po ruce muchomůrku zelenou, vařím jako o život.