Od konce druhé světové války je to vůbec první bečovský rodák, který dostal čestné občanství. Stalo se tak 14 září. Devětaosmdesátiletá Anna Rajserová zažila mnoho režimů, dokonce také dobu, kdy v Bečově sídlil šlechtický rod Beaufort Spontini. Je největší místní pokladnicí historických faktů. A nejen to. Díky svému původu, protože se narodila do česko - německé rodiny, překládá staré německy psané kroniky z Bečovska. Dětství ale neměla vůbec jednoduché, protože její tatínek byl zavřený v Buchenwaldu. Obojaká národnost byla pro její rodinu v poválečném období také důvodem, proč měla být odsunutá. "Zabránil tomu jen fakt, že tatínek byl v koncentračním táboru," vypráví bečovská rodačka. Život Anny Rajserové dokonce mapuje Paměť národa a objevila se také v dokumentu o relikviáři svatého Maura natočeném Theodorou Remundovou, dcerou herečky Ivy Janužurové, a je součástí vloni otevřené nové expozice tohoto druhého nejcennějšího českého klenotu.

Maminka Anny Rajserové byla Němka a pocházela z bečovské rodiny Tischer - Zeitz. Například tatínek její maminky, tedy dědeček, který byl koželuh, měl sedm sourozenců, z nichž hned čtyři byli hudebníci - Heinrich hrál ve vídeňském symfonickém orchestru, Karel v karlovarském, Johann v bostonském a Franz působil jako profesor hudby v Kolíně nad Rýnem. Tatínek byl ale Čech, který přišel do Bečova v roce 1931 a pracoval tu na dráze. Zlomový je rok 1938, kdy odchází do odboje do Sokolova. "Právě kvůli odboji ho nakonec v roce 1941 zavřeli. Nejdříve byl v Terezíně, pak v koncentračním táboře Buchenwald, kde byl až do konce druhé světové války. Psával nám i dopisy, které mohl posílat jedenkrát měsíčně. Přišlo ale období, kdy půlrok nepřišla od něho ani jedna zpráva. Nevěděli jsme, zda je naživu, co s ním je. Po konci války byl půlroku hospitalizován v nemocnici, protože měl tyfus. Léčili ho kozím mlékem, a to mu zachránilo život," líčí svůj dramatický život bečovská pamětnice.

Poté, co tatínka zavřeli, neměla rodina, v níž vyrůstal i mladší bratr Anny Josef, vůbec jednoduchý život. "Neměli jsme nárok na žádnou podporu, protože si maminka vzala Čecha. Hodně jí pomáhal dědeček, který byl koželuh. Vzpomínám, jak jsme často chodívali do lesa, kde jsme sbírali šišky, kterými jsme topili. Dětství nebylo jednoduché, ale na co nejraději vzpomínám, jsou právě doby, kdy žili ještě rodiče. Je to už padesát let, co zemřeli," říká Anna Rajserová, která se nikdy nevdala a neměla svou vlastní rodinu. Po válce se vyučila dámskou krejčovou u Václava Kysilko na Zámeckém Vrchu v Karlových Varech, kde působila ale jen do vyučení, protože přišel rok 1950 a období znárodňování. Poté nastoupila do Karlovarské mlékárny, kde pracovala i jako laborantka.

"Tatínek nám nikdy nevyprávěl, co v koncentračním táboře zažil, nechtěl. Říkával, že tomu se nedá ani uvěřit," vypráví Anna Rajserová, která pamatuje i dva pochody smrti, které Bečovem procházely. "Pohled na ty lidi byl strašný. Některým ženám se tehdy podařilo utéct a schovávaly se v lesích. Nejhůře na tom byli Rusové, kteří neměli ani oblečení a byli strašně hubení. Několik mužů u nás zahynulo. Pochovali je na hřišti a po válce je Němci exhumovali, nyní jsou na hřbitově. Bylo to hrozné, velmi kruté," konstatuje.

Zatímco před válkou se na jejich rodinu nahlíželo jako na českou, po jejím skončení se stali Němci. A Rajserovým tak hrozilo vystěhování. "Oni zkrátka chtěli, aby veškeré smíšené manželské páry šly do vnitrozemí, protože pohraničí chtěli mít ryze české. Tyto doby byly také hodně zlé," přiznává Anna Rajserová.

Na šlechtice Beaufort Spontini, kteří museli republiku po druhé světové válce opustit, vzpomíná naopak velmi ráda. I proto se vloni setkala v Bečově s jedním ze dvou posledně žijících následovníků rodu, a to s hrabětem Christianem Friedrichem. "Jeho dědeček byl velmi oblíbený. Staral se o místní lidi. Jeho paní byla hodně pobožná a pomáhala bečovským dětem, které nechávala i studovat. Byly to hezké časy. Naše hudební škola byla známá a městem šlo například osmdesát hudebníků. To byl krásný pohled," zasní se pamětnice, která je naopak smutná, že se musela dožít tak těžké doby, která panuje právě dnes.

I když se narodila už v roce 1933, nezahálí a dál chce předávat městu své zkušenosti. V roce 2019 tak společně s Jindřiškou Váňovou, která se právě zasloužila o její nominaci na čestného občana, začala překládat nejdříve německy psané knihy, jenž vydali rodáci z nedaleké Vodné, a následně i německy psané kroniky. "Anička totiž neovládá jen spisovnou němčinu, ale také německé nářečí pro chebskou oblast. Dnes tak máme přeloženy kroniky z Bečova, Vodné i Krásného Jezu. Jde vlastně o všechny kroniky z Bečova, které jsou do roku 1850, protože ty starší jsou psané už latinsky. Je to sedm kronik, které mají dohromady 500 stran. Andulka se přitom navíc naučila používat i počítač, do něhož sama píše překlady. Jednou budeme všichni tady u nás rádi, že jsme si našly čas a začaly kroniky překládat," uzavírá Jindřiška Váňová.