V pondělí 25. října tomu bude rok, co v důsledku covidu zemřel ve věku nedožitých 88 let známý karlovarský, později nejdecký optik Karel Pospíšil. Mimořádný člověk pomohl během své dlouhé praxe řadě zrakově postiženým lidem, během svého života se zachoval navzdory různým režimům mnohdy i velmi hrdinsky, když například ve smutném srpnu 1968 pomohl těm, co zdemolovali sochu Rudoarmějce u Lázní V v Karlových Varech.
"Tatínek byl Karlovarák, narodil se v Karlových Varech, i když byl za totalitního režimu přidělen nejdříve na praxi do Mostu a pak i do Nejdku. Působil tam až do důchodu," vypráví dcera optika Jana Pospíšilová. "Vyučil se u bývalého německého důstojníka v Masarykově ulici. Dostal tvrdou školu, ale právě díky ní získal obrovské zkušenosti, které během své praxe použil jako odborník pro těžce zrakově postižené děti. Jezdili za ním malí pacienti z celé republiky. Díky tomu, že uměl dobře německy a jezdil na konference v Německu, na něž si sám psal své přednášky, posílali ho soudruzi do zahraničí," pokračuje.
Karel Pospíšil si připsal na své konto několik zlepšovacích návrhů pro operace očí, které se díky němu realizovaly. "Nikdy ale nedostal žádné ocenění, nikdy nebyl za svou práci odměněn. Zachránil a zlepšil zrak mnoha lidí, a to i malých dětí. Nebál se říci svůj názor, diskutoval o metodách s primáři a bojoval proti postupům, s nimiž nesouhlasil. Zcela nezištně daroval a opravil brýle těm, co je potřebovali a přitom na ně neměli peníze," vzpomíná dcera optika.
V těžkých dobách se v Karlových Varech seznámil i s Jindřichem Konečným, odpůrcem totality a disidentem, protože i on měl zrakově postiženého syna. Nakonec se z nich stali velcí přátelé. "V srpnu roku 1968 dokonce pomohl těm, co zdemolovali sochu Rudoarmějce. Tajní po těchto chlapcích šli, on je ale odvezl na svém skútru a schoval je na bezpečném místě," říká. Těm, co v osudný srpen sochu zničili, trvalo velmi dlouho, než Rudoarmějec spadl. Museli mu strčit tyč do podpaždí. Na zbytku sochy si pak měli lidé rozdělat oheň. V témže roce Karel Pospíšil navíc založil v Karlových Varech skautský vodácký oddíl. "Díky jeho smyslu pro spravedlnost, čest i lásku k vodě vychoval mnoho skautských vodáků, kteří na něj dodnes vzpomínají," pokračuje žena.
Pak ale přišlo nechtěné umístění do Mostu, kde ale naštěstí Karel Pospíšil našel skvělý kolektiv lidí, kteří se režimu nezalekli a dokonce si z pokrokových programů a plánů dělali legraci. "Prostě švejkovali. Vzpomínám, jak si jednou tatínek vzal obrovský dřevěný kříž s Kristem na rameno a prošel s ním celý Most. Lidé mu plácali na počest po ramenou," líčí zajímavý život svého otce Jana Pospíšilová. Pak přišla umístěnka do Nejdku a následně revoluční rok 1989, který ovšem nechal oblíbeného optika tam, kde působil. "Neměl chuť podnikat. Asi se té euforie nějak polekal. Bál se převlékání kabátů. Vždy říkal, že prožil tři politické převraty - jako kluk si pamatoval projev Hitlera z balkonu Krásné královny, z oken pod ním koukali němečtí koně. Za pár let při osvobození sovětskou armádou si vojáci ve Vřídle pařili prasata," poznamenává.
Po roce 1989 se začal více věnovat svým koníčkům, na které doposud neměl tolik času. "Miloval drsnost Krušných hor. Jezdil s manželkou po opuštěných vesnicích, navštěvoval dávno zapomenuté doly. U Šindelové je místo, kde byl kdysi důl. Kdysi tam bylo zastřeleno šest horníků a on na tom místě vždy chvilku zůstal stát a uctil jejich památku," vypráví dcera, která dnes žije v Německu.
Další jeho velkou vášní bylo malování. Výstavy obrazů s amatérským klubem Paleta doznaly uznání po celém kraji. "Rád maloval vysoké smrky a jejich závojnaté větvě. Také ale stavěl modely lodí, které byly prezentovány na velmi úspěšné výstavě v Muzeu v Nejdku. Jeho Kolumbova flotila, kterou zahajoval právě Jindra Konečný, měla mimořádný ohlas. Vernisáže se účastnili i námořníci z někdejší Československé námořní plavby, kterým se výstava moc líbila a na oplátku darovali tatínkovi dřevěnou loutku piráta Silvera. Na výstavu dokonce chodily děti v rámci hodin dějepisu. Tatínek patřil do staré gardy s prvorepublikovou výchovou, k níž patřila čest a čestnost. A já vidím všechny ty karlovarské gentlemany, kteří bojovali, žili a dýchali stejný vzduch svého města, svého domova jako on. Vidím jejích stíny kráčet kolonádou v hřejivých záblescích stmívání. Jsou rovné a hlavu mají vztyčenou," uzavírá dcera.
