Zatímco dnes je období před vánočními svátky především časem nákupů, shonu a příprav na pár dnů plných klidů a pohody, naši předkové prožívali tuto dobu s neopakovatelnou atmosférou trochu jinak. V dřívějších dobách se v době adventu držel půst a lidé se věnovali modlitbám.

Adventní doba trvá čtyři týdny, které připomínají čtyři tisíce let, ve kterých lidstvo očekávalo příchod Mesiáše. Jednotlivé adventní neděle mají svoje zažité lidové označení: železná, bronzová, stříbrná a zlatá. Adventní čas začíná čtvrtou nedělí před narozením Páně (25. 12.), adventní svátky však začínají 30. 11. a končí 2. 2. Hromnicemi. První adventní neděle (mezi 27. 11. a 3. 12.) označuje počátek křesťanského roku.

K určitému posunu došlo také u některých tradic, dnes spojovaných se Štědrým dnem. Například lití olova se dříve odehrávalo už pár dnů před nadílkou. Pomyslným patronem tohoto obyčeje byl totiž svatý Ondřej slavící svátek v poslední listopadový den.

Den jednoho z dvanácti apoštolů býval dnem věštění, které se dnes spíše spojuje se Štědrým dnem. S tímto svátkem je spojena tradice lití olova. Olovo, roztavené na lžíci nad plamenem svíčky, lily dívky přes klíč, jehož zuby tvořily kříž, rychle vylévaly do studené vody. Z tvarů, které vytvořilo ztuhlé olovo, pak hádaly, jak bude vypadat jejich příští manžel a jaké bude jeho řemeslo.

Mezi další často praktikované zvyky patřilo o Štědrém dnu například rozkrajování jablíček. Objevila-li se hvězdička, znamenalo to štěstí, byl-li tam ale kříž, znamenalo to smrt nebo vážné onemocnění. Podobně se věštilo z vlašských ořechů - černý vnitřek znamenal neštěstí a smutek, zdravý ořech pak radost a štěstí. Další obyčej měl prozradit podrobnosti o dalším setrvání svobodných děvčat v domě rodičů. Svobodné a nezadané dívky se postavily zády ke dveřím a do pravé ruky vzaly pantofel, který hodily za sebe. Mířil-li střevíc špičkou ke dveřím, očekávala se svatba a odchod z domu, pokud se střevíc obrátil špičkou do místnosti, měla dívka minimálně po celý příští rok zůstat v domě svých rodičů.

Zlaté prasátko se pak zjevovalo o Štědrém večeru všem, kteří odolali vůni připravované večeře i sladkosti vánočního cukroví a dodrželi celý den půst.
Jen málokdo ho měl šanci vidět, jak přebíhá po stěnách světnice, a přesto se vzpomínka na tento starý zvyk uchovala prakticky ve všech koutech republiky. Prasátko díky zrcátku v rukách rodičů údajně vždycky vybíhalo z domácího betlému, kde nesměly chybět základní figurky: Ježíšek v jeslích, Marie, Josef, volek, tele, pastýři se stády a tři mudrci. K nim se přidávaly další postavičky z nejbližšího okolí.

Betlémy byly vyřezávané ze dřeva, papírové nebo keramické. Betlém byl hlavním symbolem Vánoc až do 19. století, kdy začal být vytlačován vánočním stromečkem. Přesto se v řadě rodin uchovaly obě tradice až do dnešních dnů.