Nebo kdyby ses najedl jedině v případě, že si tě tvá kořist všimne až ve chvíli, kdy už ji máš v hrsti? Určitě by ses začal skrývat šikovně a prohnaně. To samé platí pro zvířata. Ta využívají maskování ze dvou prostých důvodů: aby nebyla snědena nebo aby se dostala ke svému nic netušícímu obědu. A znají řadu strategií mazané kamufláže.

Sovy ve stromoví

Nejběžnější metodou maskování je splynout s okolním prostředím. Například výreček, což je druh malé sovy, má šedé, hnědé a bílé peří, které dokonale splývá s kůrou a větvemi stromů. Říká se tomu krycí zbarvení. Výreček, který sedí bez hnutí na stromě, je skoro neviditelný. Tyto sovy se ukrývají právě proto, aby je nezpozorovali jak větší nebezpeční dravci, tak i hmyz, myši nebo malí ptáčci, kterými se výrečci živí.

Vosa.Zdroj: ShutterstockVAROVÁNÍ!
Opakem maskování je výstražné zbarvení. Například vosy mají výrazné žluté pruhy, aby bylo všem jasné, že když se je pokusíte sníst, bude vás to bolet.
KOČKA V MASKÁČÍCH
Proužky na srsti mourovatých koček domácích jsou ve skutečnosti kamufláž. Kočky je zdědily po svých předcích, kteří lovili v lesích a vysoké trávě.
CHROMATOFORY
Sépie a další tvorové nadaní schopností měnit barvy své kůže využívají takzvané chromatofory, zvláštní buňky, které obsahují barevné pigmenty (látky určující zbarvení kůže) a také odrážejí světlo. Sépie tyto buňky ovládají pomocí svalů, chameleoni zase prostřednictvím chemických signálů.

Mistři převleků

Je hezké mít srst nebo peří, které krásně splývá s okolím, jenže co když se okolí změní? V mnoha oblastech světa je léto zelené, jako tráva a listy stromů, a hnědé, jako spadané listí a jehličí v lese. Pak ale přijde zima a sníh. Hnědě zbarvená zvířata jsou na bílém sněhu děsně vidět. Proto jsou tvorové, kteří tou dobou nespí zimním spánkem, často vybaveni speciálním převlekem na zimní sezónu. Například polární liška má na jaře hnědý nebo šedý až černý kožich, ale na podzim začne línat (to znamená shazovat starou srst) a oblékne se do zbrusu nového sněhobílého kožíšku.

Neviditelní tvorové

Některá zvířata dokáží měnit svoje maskování průběžně podle toho, jak se mění jejich okolí. Jako kdyby na sobě měla neviditelný plášť. Skutečnými mistryněmi v umění zmizet přímo před očima jsou sépie a chobotnice.

Sépie mají speciální buňky zvané chromatofory, které dokáží měnit barvu jejich kůže. Sépie používají chromatofory, když potřebují jedna druhé vyslat signál (jejich tělo je v tu chvíli vlastně takový displej), ale také tehdy, když chtějí splynout s okolním prostředím a vyhnout se tak sežrání delfínem, žralokem nebo jinou sépií. Sépie umí měnit barvy tak skvěle, že je začala zkoumat americká armáda, aby se od nich něčemu přiučila a použila to pak na vylepšení kamufláže svých bojových jednotek. Ale schopností měnit barvy se nejvíce proslavil chameleon. Tenhle šupinatý ještěr mění barvu své kůže tak, aby splynul s okolím, ale také podle nálady.

Jak slynout pod hladinou

Vodní živočichové se musí maskovat jinak než ti suchozemští, protože prostředí pod vodou je úplně jiné. Světlo sem dopadá shora a šíří se kolmo dolů. Spousta vodních tvorů proto využívá takzvaný protistín, to znamená, že mají na svrchní části těla tmavší zbarvení a dole na břiše světlejší. Ještě o krok dál v rafinovanosti zašly hlubinné krakatice, což je druh mořského kalmara, který si umí rozsvítit na spodní části těla spoustu světélkujících bodů. Krakatice díky tomu dravcům, kteří jsou v hlubinách pod nimi, splývají s jasem vodní hladiny.

Další podvodní umělci kamufláže jsou platýsi, placaté ryby, které většinu času číhají nehnutě na mořském dně. Povrch jejich těla je k nerozeznání od okolních kamínků a písku. Některé druhy platýsů umí měnit barvy a platýs bradavičnatý (někdy nazývaný též fl undra obecná) má dokonce obě oči umístěné na svrchní straně těla. Nejzajímavější na tom všem je, že platýs bradavičnatý není od narození vůbec placatý. Nejprve vypadá jako úplně běžná ryba, i oči má po stranách těla. Ale jak roste, začne se mu měnit tvar těla a jedno z očí se mu postupně přesune na svrchní stranu.

Zajímavý je i koníček bradavičnatý. To je druh mořského koníka, který žije v korálových útesech a svou podobou tolik připomíná kus korálu, že byl objeven až poté, kdy jej omylem sebrali vědci, kteří shromažďovali vzorky korálů. Koníček bradavičnatý dorůstá délky pouhé dva centimetry a jeho tělo mění barvy, aby dokonale splynulo s okolím. Neumí moc dobře plavat a je tak maličký, že kdyby se při útěku před dravci vzdálil od svého útesu, mohl by ho odnést mořský proud. A tak mu nezbývá, než se umět před dravci dobře schovat.

Záhada zebřích pruhů

Kamufláž, díky které lze splynout s okolím, není ovšem jediným typem maskování, které zvířata používají. Některá vsadila na rafinovanou strategii takzvaného disruptivního zbarvení. Tato kamufláž mate útočníka tím, že zkresluje obrysy maskovaného zvířete. Vytváří optický klam, který jako by „rozbíjí“ tvar jeho těla. Ukázkou disruptivního zbarvení jsou zebří pruhy. Přírodovědci si odedávna mysleli, že pruhy pomáhají zebrám splynout mezi stromy a křovinami, protože lvi a další velcí dravci by si jejich černé pruhy spletli s kmeny a větvemi a ty bílé s pruhy jasného slunečního světla.

Jenže řada vědeckých studií v posledních letech přišla s jiným vysvětlením: Pruhy by zebrám proti lvům moc nepomohly, protože tyhle velké kočky by je díky svému vyvinutému čichu a sluchu mnohem dříve ucítily a zaslechly. Pruhy ale výborně zabírají na bodavý hmyz, jako jsou komáři a ovádi. Hmyz má jednoduchý zrak a pruhy ho hrozně matou. Výsledkem je, že letící ovád zebru sice vidí, ale nedokáže na ní většinou přistát – buďto ji přeletí, nebo do ní narazí. Když vědci zkusili natřít podobnými pruhy krávu, snížil se počet kousanců na jejím těle o polovinu.

Mimikry

Někteří živočichové se maskují tím, že vypadají jako něco jiného. Strašilky jsou tropický hmyz, který vypadá jako část větvičky nebo kůry. Řasovník rozedraný vypadá jako kus mořské řasy. Housenky motýla s latinským názvem Euthalia aconthea se vyvinuly do naprosto dokonalé napodobeniny zeleného listu, aby je ptáci a dravý hmyz nechali na pokoji. Některá zvířata sázejí na jinou taktiku: snaží se vypadat nebezpečně. Říká se tomu agresivní mimikry.

Housenky nočního motýla lišaje vrbkového připomínají hlavu hada a tím se snaží vystrašit dravce. Hadi druhu Lampropeltis elapsoides sice nejsou vůbec jedovatí, ale vypadají, jako by z oka vypadli smrtelně jedovatým hadům korálovcům. A brouci s latinským názvem Umbonia crassicornis zase vypadají jako trn. Navíc jako trn asi i chutnají – mají na sobě ostrý a tvrdý krunýř ve tvaru trnu, který brouka dobře maskuje i chrání.